Brána k dětem: Neznámá historie: Dítě versus nočník

Ačkoliv vyprazdňování patří k naprosto základním lidským potřebám, bylo a je spojené s neuvěřitelně pestrou škálou různých příkazů, zákazů a tabu. A rozhodně to neplatí jen pro dospělé. Věděli jste třeba, že chození na nočník bylo zkoumáno i ve státním zájmu? Historie v tomto ohledu zkrátka vydává nečekané doklady lidské vynalézavosti.

Začněme třeba v pradobě, kdy po nějakém barevném plastovém nočníku nebylo ještě ani památky, a dokonce i klasické látkové plenky ještě čekaly na své vynalezení. Jak tehdy mohla vypadat hygiena nemladších členů kmene? Kdyby s sebou tlupa transportovala hned několik zapáchajících batolat obalených kůžemi, asi by odpuzovala lovnou zvěř na kilometry daleko.

Inspirace z Afriky

Klíčem k přežití druhu tehdy mohla být překvapivě jednoduchá metoda, kterou dodnes praktikuje například kmen Digo ve východní Africe. Díky tomu, že matka a dítě jsou v neustálém kontaktu, žena pozná, když se potomek chystá vykonávat potřebu. Rychle vybere vhodné místo, zašeptá mu určitý zvuk a po zdárném vyčůrání či vykakání ho odmění pochvalou, něžnostmi i třeba nějakou dobrotou. V půl roce už jsou děti kmene Digo většinou schopné zůstat v suchu nepřetržitě.

Z tohoto prastarého principu vychází i moderní bezplenková komunikační metoda. Čůrání do africké zeleně, nebo nejisté manévry nad záchodovou mísou v ní nahrazuje přiměřeně velká plastová miska. Pokud chcete vidět kulturně bližší příklad bezplenkové metody, stačí si vygooglovat obrázky čínských dětí, které po venku vesele pobíhají s nahými půlkami. Jejich kalhoty jsou totiž prakticky prostřižené tak, aby si je v případě potřeby vůbec nemusely sundávat. Podobně jako malí Číňané se bez plenky dodnes obejde i značná část malých Afričanů, Jihoameričanů či Indů. V blahobytnějších, ale zároveň leckdy i puritánštějších zemích Západu se ale historie dětského vylučování dala trochu jinou cestou.

Nočník pro dospělé

Začněme dnes už možná šokující informací, že nočník v minulosti zdaleka nesloužil jen dětem. Naopak byl důležitým obyvatelem ložnic dospěláků. Tedy těch, kteří na něj měli, zejména venkované si většinou museli vystačit s kýblem nebo kadibudkou strategicky zbudovanou u hnojiště. Předchůdce dnešních nočníků používali už Egypťané, kteří je plnili pískem. Řekové se se svými alfedrony – přenosnými nádobami na moč a výkaly - sice zavírali do vyhrazených místností, ale pro informovanost budoucích pokolení se s nimi nezapomněli zvěčnit na svých malbách.

Éru těchto užitečných nočních společníků ukončilo v 19. století budování veřejné kanalizace a rozšíření splachovacích toalet. O významu nočníků v lidských dějinách svědčí i to, že se vyráběly nejen ze dřeva, kameniny a porcelánu, ale dochovaly se i exempláře z drahých kovů či překrásně zdobené kousky pro tehdejší VIP. Pokud chcete na vlastní oči vidět přepychovou „noční vázu“ vyrobenou pro Napoleona nebo nočník, který měl původně sloužit na Titanicu, udělejte si výlet do Prahy do Muzea historických nočníků a toalet, které se chlubí největší sbírkou těchto předmětů na světě.

Zdroj: www.muzeumnocniku.cz

Nástroj teroru

Ale abychom příliš neodbíhali od dětí. Zatímco dnes je většina rodičů láká na krásně barevný anatomicky tvarovaný nočník, který dokonce umí zdárnou operaci odměnit písničkou nebo odhalením obrázku, ještě nějakých sto až dvě stě let dozadu tento předmět představoval nástroj neúprosného dospěláckého teroru.

Byla to nepříliš voňavá doba před vynálezem výkonných automatických praček. Látkové pleny už sice existovaly, na rozdíl od času a prostředků na jejich údržbu. Při představě, že se mokré plenky třeba jen usušily a znovu použily, si asi dokážeme představit, že matky opravdu potřebovaly své potomky co nejdříve naučit samostatně trůnit. Pokud to zvládly už v půl roce, sklízely zasloužený obdiv. A pokud to nešlo po dobrém, nastoupily tělesné tresty, klystýry nebo čípky.

Zdroj: wwwmuzeumnocniku.cz

Ve státním zájmu

Dítě bylo zkrátka vnímáno jako nesvéprávný tvor, kterého je i proti jeho vůli třeba zušlechtit pro potřeby společnosti. Vlídnější přístup začal prosazovat již světoznámý psychoanalytik Sigmund Freud. Podle něj je období mezi druhým a třetím rokem života dítěte velmi důležité pro formování jeho osobnosti. Přehnané nároky rodičů týkající se samostatného vylučování prý mohou vést až k přílišné spořivosti, potřebě kontrolovat druhé nebo perfekcionismu.

Souvislosti mezi zvládnutím osobní hygieny a utváření osobnosti se pak staly vděčným námětem řady dalších výzkumů. Američtí vědci dokonce spojovali brutalitu a sadismus japonských vojáků bojujících ve 2. světové válce s faktem, že je rodiče nutili chodit na nočník dříve, než tehdy bylo zvykem na Západě. Dnes už je většina těchto teorií překonána. Není ale bez zajímavosti, že vyprazdňování „na povel“ bylo běžné třeba i v jeslích východního Německa, kde se formovali občané Sovětského svazu, jimž by individualistické sklony mohly být spíše na škodu.

Jednorázová revoluce

Převrat v hygieně nejmenších dětí i v učení na nočník znamenal v polovině 20. století vynález jednorázových plen. S jejich rozšířením postupně slábla snaha vštípit potomkovi základy hygieny, aniž by na to byl připravený. Zároveň ale začal vytrvale stoupat věk, kdy se dítě v této oblasti osamostatní. Zatímco v 50. letech 20. století většina malých Američanů zvládla používání nočníku ještě před prvními narozeninami, nyní se tato hranice posunula na zhruba 25 měsíců.

Zákonitě se začínají ozývat pochyby, zda i tento opačný extrém, kdy batole zvyklé na pohodlí supersavých plen není dostatečně motivováno k používání nočníku, nemá nějaké vedlejší účinky. Odborníci většinou radí počkat, až potomek bude na tento důležitý krok připravený po fyzické i psychické stránce, což by mělo být někdy mezi jeho druhým a třetím rokem. Plno dětí si totiž samo začne uvědomovat, že se jim v použité plence nelíbí, což je skvělý signál pro nabídnutí nočníkové alternativy.

Čůrání s iPadem

Druhou stranou mince jsou tuny těžko odbouratelného odpadu, které si takové prodlužování bezstarostného dětství vyžádá. Není totiž problém sehnat pleny i na pětadvacetikilové děti. Většina běžných jednorázových plínek také obsahuje toxické látky jako třeba chlor, ftaláty nebo formaldehyd, které mohou při tak dlouhém kontaktu negativně ovlivnit vyvíjející se organismus. A buďme upřímní, zmiňované zpoždění vzniká nejen kvůli tomu, že se rodiče snaží být ke svému dítěti více ohleduplní, ale i proto, že na něj často nemají dost času nebo trpělivosti.

Není se pak co divit, že nejmodernějším výstřelkem v oblasti nočníků je model se zabudovaným iPadem, díky němuž si batole vystačí samo. Zvířátka ze speciální aplikace mu už napoví, co se od něj očekává. Na druhou stranu vzrůstá i snaha vrátit rodičům jejich aktivní roli. Světoznámou se stala například kniha Ingrid Bauerové Bez plenky, která Západ seznamuje s výše zmíněnou metodou přirozené komunikace s miminkem. Ta je jednou z cest, jak překonat propast, kterou mezi rodiče a jejich potomky postavil po desetiletí prosazovaný autoritativní model výchovy. Svůj velký návrat slaví také látkové pleny, které dítěti rovněž pomáhají uvědomovat si své vylučovací pochody.